Briana Nina Croween

Již od prvního pohledu je zřejmé z jejího držení těla kým je a kým se cítí. Ale to ovšem není první věc, co na ní zaujme to vůbec ne. Možná to jsou její nezvykle světlé vlasy, které jsou na slunci bílé jako první vločky čerstvě napadeného sněhu. Ale i tak si lehce u kořínků její hlavy člověk může všimnout pozůstatku havraních vlasů, které kdysi zdobily její husté a jemně vlnité vlasy. Které byly v kontrastu s její porcelánovou pletí. Modro šedé oči, plné rty a jemný nosík sedící v jemně tvarovaném obličeji, který spíš patří dívce než ženě. Žena s elegantním držení těla a útlou postavou k její mladému věku, občas působí mlaději než ve skutečnosti je nebo se občas cítí. Což přivádí k její povaze ukrytou pod vnější skořápkou, kterou vystavuje světu. Kdysi velice usměvavá dívka se širokým úsměvem a veselou povahou, ale z toho všeho zůstalo jen jemné úsměvy, sem tam zvědavé otázky. Ale už je málo pro co se dokáže nadchnout, tak jako když byla ještě dívka, nikoliv žena. Ale také to ukazuje, jak se zatvrdila do sebe, aby si už neublížila tím, že někoho si pustí do svého srdce. To však neznamená, že je krutá či odměřená, to nikoliv. Na společenské povaze to nic nemění, jen na uchování hlubokého citu k někomu druhému. V takových situacích umí být dost nesvá, někdy až povahově nepředvídatelná. Sama totiž netuší jak se tomuto bubákovi postavit, vlastně se tomu i úmyslně snaží vyhýbat. Pokud jde o její společenskou povahu velice ráda tráví čas ve společnosti, i přestože je to už nějaký ten pátek, co se stala vdovou. Možná tohle jí přimělo se více zapojovat do společnosti a po svém zesnulém muži převzít jeho podnikaní. Uklidňuje jí to a zároveň to umožní se zdržovat čas od času mimo stěny tichého domu. Díky tomu si vybudovala svoji tvrdohlavost a stát si za svým, ať už se to zdá být sebe víc těžké. Přeci jen se jí povedlo přežít drby po smrti svého muže. Když se na ní lidi dívali přes prsty skrz to jak mladou vdovou je sebrala své poslední síly, i když jí sama nemá dost snaží se pomoct i druhým, kdy je potřeba. Však s rozvahou a s velkou opatrností. Proto jí její ani cizí se tvářit chladně a odměřeně. Ačkoliv se s ní život nemazlil vždy se snažila žít dle toho, jak byla vychována, dobře a řádně.

Malá holčička s jasně modrými oči a hustými havraními oči to byla malá Briana prvorozená dcera Lidie a Richarda. A také jediná dcera a dítě v celé domácnosti nemohla se chlubit sourozenci jako jiné děti. Ale možná to bylo tak správně, otec trávil většinu dní na svých pracovních cestách mezitím, co matka pečovala o dům a malé sešlosti v jejich domě, kde to stále žilo. Takže se mladá Briana nikdy nenudila. Navíc s nimi žil otcův bratr, který byl jen o 5 let starší než ona sama. Takže většinu času trávila právě se svým strýcem nebo matkou, upřímně je oba milovala a miluje, jelikož jí vždy zahrnovali láskou. Ovšem tu jsou i stinné místa minulosti jako když matka na ní křičí, aby slezla z toho stromu, že není chlapec, ale dívka, že by v šatech neměla lozit na takové místa. Nebo když došli se Sebastianem celý od bahna, když se koulovali hlínou, ale jak stárla zájmy Seba a Brin se měnili. A taktéž i povinnosti. Takže většinou se setkávali už jen u večeře či společné výuky, na které trval otec. Aby se jejich dcera vzdělávala. Upřímně jí to bavilo a doufala, že jí otec někdy dovolí jet na pracovní cestu s ním, svět kolem byl tak velký a zajímavý. Ale byla tu i ta nudnější část, kdy musela vyšívat, nikdy nezapomene na ty popíchané polštářky prstů a nekonečné sykání pokaždé, kdy jí jehla zajede pod kůži. Co víc, kdy její matce došlo, že její dcera je na vyšívaní antitalent raději to vzdá spokojí se s tím, že umí sešít šat či Sebastianovi udělat pár stehů, ale o této dovednosti se nikdy ani jeden neopovážil před Lidii jen slovem zmínit. Proto se raději začala věnovat hře na piano a zpěvu, věci co jí skutečně šli. Sice nikdy nebude spisovatelkou poezie nebo někým, kdo věčně sedí nad romány. Ale to jí nevadilo, ona svůj svět viděla jinde. To, ale nepočítala s tím, že její dívčí sny můžou ze dne na den zmizet jako zrníčko prachu. Byla vždy jasně navedena na cestu, kterou pro ní připravovala roky matka. Plesy, zábavy a žádný prostor pro to, co by chtěla ona sama. Díky tomu zlomu poznala svého milovaného muže, netuší doposud, zda to byl osud nebo prokletí. Ale toho dne nelituje. Pamatuje si ho jasně jako kdyby to bylo včera. Mladý muž dobře stavěný a široce se usmívající na jejího strýce, tehdy se jí nechtělo věřit. Že by Sebastian potížista mohl mít slušného kamaráda z dobré rodiny, ale jak se zdálo, byl to jeden z mála lidí, které ještě od sebe Seb neodradil. A ani ne týden poté se u jejich dveří Derik objevil s oficiálním pozváním. Uchvátila ho údajně výbušná slovní roztržky mezi Sebem a jí. Musela se tolik stydět za to, že nikdy nevydrží se vždy Sebastiana zpeskuje, jak malé dítě, ale tohle byla jednoduše ona. Následovalo ještě několik schůzek, než došlo ke sňatku, ze kterého viděl prospěch i její otec. Takže měla jednoduše štěstí, že se mohla provdat za muže, kterého doopravdy chtěla kvůli tomu jaký je a ne kdo je a co vše vlastní. Byl pro ní světlem viděl v ní něco, co ostatní ne. Ne jen ženu, ale rovnotou společnici. Vše dělali společně aspoň,i když šlo o podnikaní nebo životní rozhodnutí. Ačkoliv to zní jako krásná pohádka vše se změnilo ani ne rok po jejich svatbě. Její manžel jí začal před očima chřadnout z muže, který byl vždy plný energie a vřelosti se stával unavený člověk a pohublý na kost. I když se pak jejich dny blížili ke konci Briana u něj proseděla dny a noci, aby mu měnila oblečení snižovala horečky. Když jednoho včera naposledy vydechl nesla to těžce, tak těžce, že týdny odmítala vyjít z jejich společných pokojů. Dokud do domu pro ní nepřijel Sebastian, kde jí našel sedět na zemi u okna jen v tenké košilce a prázdným pohledem v dáli. Její černé vlasy, byli pryč jako její jiskra. Zůstali jasně bílé bezbarvé vlasy. Lékař to vyhodnotil znakem stresu nebo ze strachu, těžko říct čím to bylo způsobeno. Ale jedno bylo jasné, byla to stejná situace, jako když lidem se vytvoří bílý pramen vlasu při velkém šoku. Na co nejde, však zapomenout byli slova sousedů. „Ach, chudák děvče však jí bylo pouhých 20 let a je už vdovou. Měla by se brzdy vdát a mít děti.“ Takové slova byli vlastně ještě dost slabá, ale pro ní tehdy příliš zraňující. Než se dala úplně popořádku trvalo skoro tři roky, během té doby převzala manželovo podnikaní. A aby uspokojila veřejnost, chodila na schůze s nezadanými muži. Ale to bylo tak vše, nikdy to nepřekročilo víc jak jednu schůzi.

– Hraje na piano a zpívá

– Nemá ráda sladké

– Nemá ráda samotu

– Bojí se blesků a hromů

– Má ráda projížďky na koni